Sci-fi, nebo blízká budoucnost?
Přestože bychom mohli tvrdit, že válka na Ukrajině začala v roce 2014 anexí Krymu, k otevřenému konfliktu došlo až 24. února 2022. Co Ruská federace považovala za chvilkovou záležitost, se táhne přes čtyři roky. Carlo Masala je profesorem politologie na mnichovské Univerzitě Bundeswehru a přichází se scénářem, jakým způsobem se bude, v mezinárodním měřítku, situace vyvíjet, pokud Rusko zvítězí. Sci-fi představy, nebo reálná hrozba? Titul vychází v roce 2025 v překladu Martina Pokorného.
Populisté vítězí, Donald Trump je prezidentem Spojených států amerických, Západ je pod silným tlakem a Rusko má vysněné území. Začátek konce? Ve dvaceti pojmenovaných kapitolách se přeneseme do roku 2028, kdy je Putin vystřídán jiným vůdcem – Olegem Obmančikovem – a Ukrajina je v jeho moci. Samozřejmě nelze očekávat moskevské tání, nicméně vypadá to na větší vstřícnost. Ruský moloch cítí možnost další expanze, jen musí jednotlivé kroky řádně naplánovat. A Čína? Ta svého partnera v koutě sedět nenechá. Doplatí demokratické státy paradoxně kvůli principům, na nichž stojí? Ještěže tu máme NATO: oko sokolí, co nenechá útočit na členy spolku.
Autor sází na krátké esejistické texty vedoucí k zamyšlení. Dostaneme se mezi politické špičky i lid žijící běžným životem, co řeší praktické problémy a nemá čas sledovat „co si domlouvají páni“. Pasáže plné dialogů i teoretické strategie udržují pozornost a s ničivou tíživostí na vás valí krizové momenty, co se zdají velmi futuristické. Ač se spisovatel nestylizuje do role proroka, s postupujícím čtením si bohužel budeme čím dál častěji říkat, že by měl pravdu.
Masala vrství hypotetické úvahy, jakým směrem by se ruské úmysly ubíraly – a nasnadě je Estonsko. Popisy záškodnické práce s přílivy migrantů ve snaze odvrátit pozornost od skutečných cílů. Ochromení přátel, bojících se razantnější odpovědi kvůli hrozbě použití jaderných zbraní. Blufování, nebo skutečné obavy? Kdy má nastat úderné bouchnutí do stolu?
Mísení přímé řeči a faktografického popisu vytváří čtivý počin, mající i přes svůj naučný charakter poutavost beletrie. Útlé kapitoly přepínají různé typy pohledů a vytváří celistvý obraz, do jak prekérní situace se lze snadno dostat. Můžeme jako jednotlivec něco zmoci, nebo nezbývá nic jiného než být připraven, až scénář skutečně nastane? Někomu nemusí plně vyhovovat až fragmentární uzpůsobení, přesto mu dejte šanci.
V úvaze se přesouváme k vizi destrukce Evropy, tak jak ji známe, i k hořkému konstatování, že ani kolektivní obrana není zárukou bezpečí. Z mého pohledu velmi neveselé čtení, jež bolestně vypichuje problematické body společenství NATO.
Když vyhraje Rusko je velkým vykřičníkem do budoucna pro všechny demokraticky smýšlející země. Ukazuje, že únava pozornosti a absence strategie může mít dalekosáhlé důsledky. Cílené dezinformace krůček po krůčku podrývají myšlení společnosti a ochotu stavět se vůči ruským imperiálním snahám i za cenu vlastního nepohodlí. Nepříjemná a bolavá publikace, již by si měli přečíst naprosto všichni, komu okolní svět není lhostejný.
Zdroj: autorský text i fotografie
K ochabování schopnosti realizovat halasné deklarace z let 2022 a 2023 přispívá zároveň hospodářská stagnace většiny členských zemí NATO. Po voličích v danou chvíli nelze žádat další navyšování rozpočtu na obranu za cenu škrtů v sociální oblasti, zejména u důchodů či dávek sociálního zabezpečení. Povědomí o zesilující hrozbě proto přetrvává výhradně v zemích střední a východní Evropy a v pobaltských státech. Tady šarmu nového ruského prezidenta nedůvěřují, protože je tu dobře známo, co se děje na ukrajinských územích anektovaných Ruskem. Tyto země varují před opakováním dřívějších chyb, abychom neupadli do stejné pasti jako před rokem 2022. Kassandřino varování však v zásadě zůstává oslyšeno. (str. 41-42)
Autor sází na krátké esejistické texty vedoucí k zamyšlení. Dostaneme se mezi politické špičky i lid žijící běžným životem, co řeší praktické problémy a nemá čas sledovat „co si domlouvají páni“. Pasáže plné dialogů i teoretické strategie udržují pozornost a s ničivou tíživostí na vás valí krizové momenty, co se zdají velmi futuristické. Ač se spisovatel nestylizuje do role proroka, s postupujícím čtením si bohužel budeme čím dál častěji říkat, že by měl pravdu.
Masala vrství hypotetické úvahy, jakým směrem by se ruské úmysly ubíraly – a nasnadě je Estonsko. Popisy záškodnické práce s přílivy migrantů ve snaze odvrátit pozornost od skutečných cílů. Ochromení přátel, bojících se razantnější odpovědi kvůli hrozbě použití jaderných zbraní. Blufování, nebo skutečné obavy? Kdy má nastat úderné bouchnutí do stolu?
„Ničí územní integritu jsme nenarušili. Chráníme pouze své krajany, kteří žijí v zahraničí, před perzekucemi a útlakem. Nic víc,“ odsekne moskevský emisar ostrým tónem, v diplomacii nezvyklým, a dodá: „Dobře víte, že samostatnost pobaltských států je umělý výtvor. Historicky tyto země patří Rusku. Přesto nehodláme ani v nejmenším zpochybňovat právo těchto států na sebeurčení. Jde nám výlučně o ochranu našich občanů“. „Problém se tedy dá překonat tím, že spojenecké Estonsko požádáme, aby vyhovělo vašim požadavkům ve vztahu k ruskojazyčné
menšině,“ pokusí se poradce pro bezpečnost navést rozhovor k možnému řešení. (str. 94)
menšině,“ pokusí se poradce pro bezpečnost navést rozhovor k možnému řešení. (str. 94)
Mísení přímé řeči a faktografického popisu vytváří čtivý počin, mající i přes svůj naučný charakter poutavost beletrie. Útlé kapitoly přepínají různé typy pohledů a vytváří celistvý obraz, do jak prekérní situace se lze snadno dostat. Můžeme jako jednotlivec něco zmoci, nebo nezbývá nic jiného než být připraven, až scénář skutečně nastane? Někomu nemusí plně vyhovovat až fragmentární uzpůsobení, přesto mu dejte šanci.
V úvaze se přesouváme k vizi destrukce Evropy, tak jak ji známe, i k hořkému konstatování, že ani kolektivní obrana není zárukou bezpečí. Z mého pohledu velmi neveselé čtení, jež bolestně vypichuje problematické body společenství NATO.
„Náš další postup se musí v každém případě řídit principy kontroly a eskalace.“ Když si všimne, že někteří přítomní nechápou, co má přesně na mysli, naváže obšírněji: „Shodli jsme se na tom, že si v daný moment nemůžeme velký konflikt s NATO dovolit. Naše bojové síly na to po slavné speciální operaci ještě nejsou připraveny. Protivníkovi tuto informaci pochopitelně nesmíme poskytnout – musí uvěřit v pravý opak. Jde mi tedy o následující. Abychom nemuseli rozpoutat rozsáhlý konflikt, je nutno dát nepříteli na vědomí, že sledujeme jen omezené cíle a nemíníme se střetnout s NATO jakožto celkem. Aby však nedošlo k tomu, že se protivník dovtípí, kde jsou naše slabiny, a proto se odmítne podvolit, potřebujeme zároveň strategii, která ho vystaví tlaku a vyvolá v něm přesvědčení, že pokud je na takovou konfrontaci ochoten přistoupit, my necouvneme. Tedy kontrola a eskalace – nebo přesněji řečeno eskalace v zájmu kontroly.“ (str. 77-78)
Když vyhraje Rusko je velkým vykřičníkem do budoucna pro všechny demokraticky smýšlející země. Ukazuje, že únava pozornosti a absence strategie může mít dalekosáhlé důsledky. Cílené dezinformace krůček po krůčku podrývají myšlení společnosti a ochotu stavět se vůči ruským imperiálním snahám i za cenu vlastního nepohodlí. Nepříjemná a bolavá publikace, již by si měli přečíst naprosto všichni, komu okolní svět není lhostejný.
Zdroj: autorský text i fotografie
Hodnocení autora recenze
V obchodech(187 - 266 Kč)
Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Poslat odkaz e-mailem
